Life in fear - 1. Kapitola
16. 10. 2010
1. Kapitola
Kdysi dávno ve světě kdy žili draci, vlkodlaci, upíři, víly a bludičky se narodila malá černovlasá holčička, kterou pojmenovaly Eruannë což znamená dar boží. Holčička rostla a rostla, až se z ní stala krásná slečna. Žila s rodiči na veliké farmě, ten u temného lesa byl jediný pozemek, který byl ve městě volný, protože se tam všichni bály a říkalo se, že v lese straší, na farmě jim pomáhala se zvířátky, i když je pravda, že čas od času nějaké ztratilo a jediné stopu vedly přímo do lesa.
Když dívce bylo šestnáct let a byla podle všeho dospělá, se začalo dít něco podivného. Rodiče se jí začaly stranit a neustále si něco šeptaly, jako zbytek vesnice kde bydlely. Dívka se rozhodla vypátrat, co za tím stojí, vadilo jí to, připadala si, že je divná, že je jiná než ostatní.
Jednoho večera, když už měla spát, vstala a oblékla si župan, otevřela pomalu dveře a sešla potichu do přízemí. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že se bála, aby jí neprozradilo. Schod zaskřípal, dívka se lekla a málem spadla. Rodiče jak se zdálo, si ničeho nevšimly. Když se dotkla podlahy, seběhla rychle ke dveřím od kuchyně, kde seděli její rodiče. Seděly u stolu, kde za nimi svítil měsíc. Dva dny do úplňku uvědomila si dívka.
„Budeme jí to muset říci,“ prohlásila matka. Zněla tak vážně, rozhodně, tohle bude špatné, pomyslela si dívka.
„Máš pravdu, Jonatan z náměstí se mě už ptal, jestli je na to připravená, a jestli už jsme jí to pověděli,“ souhlasil otec. Oba se tvářili vážně, ustaraně, pod očima měli tmavé kruhy a celkové působili velmi unaveně.
„Možná bychom je mohly ještě přesvědčit,“ vyhrkla matka po minutě dlouhého ticha a rozplakala se. Slzy jí stékaly po tvářích a na jejím obličeji se objevila naděje, která byla smazána po té, co otec promluvil.
„Víš, že to nejde, bylo tak rozhodnuto, už když se narodila. Musí se obětovat,“ zašeptal otec, ale dívka mu rozuměla moc dobře. Ruka jí vystřelila k puse, jak se snažila nevykřiknout. Všechno do sebe zapadlo.
To ona má být další na řadě, to ona se má stát další vlkodlakovou obětí, už za dva dny.
Rodiče si všimli dívčina stínu.
„Né,“ zakřičel otec a snažil se dohonit dívku, která vyběhla ze dveří. Marně.
Dívka běžela do lesa za domem. Věděla, že tam nepůjdou. Do lesa nikdo nechodil, povídalo se, že tam žijí příšery. Utíkala temným lesem, zakopávala, větve jí švihaly teď do zakrvácené tváře a podlamovaly se jí nohy. Vběhla na mýtinu. Padla na kolena, slzy jí tekly po tvářích a s krví jí padaly na oblečení.
Uslyšela hlasy. Chtěla se zvednout a běžet dál ale neměla dost síly. Jakmile se zvedla, spadla znova. Hlasy se přibližovaly. Uvědomila si, že zpívají, zpívají krásně, pomyslela si.
Vstoupily na mýtinu. Byly čtyři. To nemůžou být lidé, zatřepala hlavou, když uviděla čtyři dívky, jak vtančily na mýtinu. Byly krásné, bílá tenká látka zakrývala jejich těla, bílá pleť a ohnivé vlasy, ve kterých měli vsázené květy.
Přibližovaly se k ní, zpívaly, tančily. Tancovaly kolem ní a jejich zpěv jí motal hlavu. Všechno se najednou začalo zdát rozmazané, nejisté bez budoucnosti, jen jejich zpěv byl pro ni důležitý. Pak vše zčernalo a dívky zmizely, jen jejich zpěv jí zněl v uších.
Usnula.
„Máme ji! Našli jsme ji!“ křičely hlasy, které ji probudily. Ležela na tvrdé zemi a bolela ji hlava.
Někdo s ní surově trhnul a postavil ji na nohy.
„A máme tě! Myslela jsi, že kvůli tobě všichni umřeme? Kvůli takovému nic!“ křičel jí hrubý hlas do obličeje. V tu chvíli si přála být neviditelná, ale to se jí nepovedlo, stejně jako pokus vytrhnout se mu a utéct.
Někdo ji vyzvedl do náruče. Otevřela oči a rychle je zase zavřela. Nesli ji domů, uvědomila si, když poznala cestu.
„Né, já nechci!“ vykřikla a snažila se mu vytrhnout s náručí. Po tvářích jí začaly téct slzy, když si uvědomila jaká je její naděje na záchranu. Žádná.
„Nechci,“ šeptala pořád dokola. Zastavili se. Pustily ji na zem, kde jí pomáhaly vstát jiné paže, ne tak hrubé ale stejně pevné. Vrhla se mu do náručí.
„Tati,“ vydechla.
„To bude dobré. Všechno bude dobré,“ šeptal jí do vlasů a nesl ji do domu. Za nimi se ozvala jen jednoduchá věta.
„Ať je do večera připravená!“
Dívka se zmateně podívala na otce.
„Jak dlouho jste mě hledaly?“ zeptala se, vždyť byla venku jen jednu noc. Nebo ne?
„Hledaly jsme tě celé dva dny,“ řekl otec s lítostí v hlase.
Do večera neboli do devíti hodin zbývaly jen dvě hodiny.
Za ty dvě hodiny jí umyly, učesaly a do vlasů jí daly květiny, na tělo lehkou bílou látku, přes kterou bylo vidět skoro celá její postava. Když se podívala do zrcadla, překvapeně a vyděšeně vydechla, vypadala přesně jako dívky na mýtině, jejichž zpěv jí zněl ještě v uších.
V devět hodin šla po vesnici. Za ní, vedle ní, před ní, všude byly lidé, kteří se na ní dívali jako na spásu. Na boží dar.
Když byla u železné tyče, která byla uprostřed vesnice. Přivázali jí k ní za ruce a nechali jí tam. Všichni odešli, ale dívaly se na ni okny domů.
Přišel. Byl tam, vešel na náměstí jako stín a stejně tak se blížil. Vlkodlak. Vůbec nevypadal tak jak si ho představovala. Vypadal jako velký pes na zadních, ale byl tu jeden problém, tohle nebyl pes ale vlkodlak.
Došel k ní, obešel jí a drápy přeseknul provaz, za který byla uvázaná a…
„Mary!“ ozval se křik z přízemí až sebou dvě děti, které přede mnou ležely, trhly a přikryly si hlavu peřinou.
„Už jdu!“ zakřičela jsem dolu odpověď a pobaveně sledovala ty dva strašpytle, jak se vyděšeně třesou.
„ A co se s Eruannë stalo?“ špitla Julia. A Tobias se odkryl.
„Na to si budete muset počkat do zítřka,“ vyplázla jsem jazyk na dva mračící se obličeje. Zasmála jsem se na jejich uražené tvářičky a pohladila je po vláskách. Vstala jsem, zakličkovala mezi hračkami, které se válely všude po zemi, a šáhla na kliku od dřevěných dveří.
„A přežijete to?“ nedalo to Julii, když jsem brala za kliku.
„Určitě,“ usmála jsem se na ni a otevřela dveře. Sběhla jsem schody, kde na mě čekala další mračící se tvář, ale tahle byla už né tak vyděšená ale spíše rozzlobená.
„Ano?“ zeptala jsem se a nevině se, na mojí krásnou maminku usmála.
„Doufám, že jim zase nevyprávíš ty tvoje pohádky, víš moc dobře, že jsou pro ně moc strašidelné. Je jim teprve šest let,“ dívala se na mě přísně, to se vůbec k jejím obvyklým laskavým očím nehodilo.
„Ale mají je rádi,“ namítal jsem potichu. A vyhnula se jen tak, tak pohlavku, který měl, zachví-li zdobit mojí tvář.
Rychle jsem jí líbla na tvář, vyběhla schody a v polovině na ni zavolala.
„Já už budu hodná!“ Potom jsem uslyšela z kuchyně smích a spokojeně se zazubila na obraz, který visel naproti schodům. Byla na něm vesnička, konkrétně náměstí se železnou tyčí uprostřed.
„To je děsivý,“ zašeptala jsem na obraz. Prohlížela jsem si ho, tý tyče jsem si nikdy nevšimla, že by jí nějakej malej špunt z těch dřevěných dveří dokreslil jako novou ozdobu? To se mi nezdálo.
Raději jsem se rychle vypařila do pokoje neměla jsem takový věci ráda, došla jsem do pokoje, kde jsem se rychle převlíkla do pyžama se žirafou, zalezla do postele, dala si do uší sluchátka a usnula.
Ráno jsem se probudila v sedm hodin. Oblékla jsem se, umyla a šla se podívat k dětem do pokoje.
Už tady nebyli, ani mamka. Prošla jsem chodbou a sešla schody, všude bylo nepříjemné ticho, takže jsem zamířila ke dveřím a šla si sednout do auta, kde jsem si pustila nahlas rádio, jela jsem pomalu, jelikož jsem si v autě nebyla pořád jistá.
Když jsem přijela na parkoviště, bylo už plné a on tu byl taky. Spokojeně jsem se usmála.
Sotva jsem zaparkovala, už se otevíraly dveře a vytahoval mě ven.
„Ahoj,“ usmála jsem se na něj a políbila ho. Do polibku se velmi aktivně zapojil. Když jsme od sebe odtrhly, už tu byl ten protivný střet a pištěl mi do ucha.
„Ahoj,“ vypískla a objala mě.
„Ahoj, Ell,“ zasmála jsem se a objala ji taky. Thomas vedle mě se na ní ošklivě zamračil, i když to byla jeho sestra, která byla posedlá nákupy a sportem byla to moje nejlepší kamarádka.
„Co je?“ otočila jsem se na něj a chytla ho za ruku, kterou mi následně hodně zmáčkl.
„Chce jít na nákupy,“ řekl podrážděně a já si začala představovat ty příšerný maratony, který by mě čekali, kdybych odsouhlasila.
„Promiň Ell, ale dneska jsem jenom Thomasovo,“ omluvně jsem se na ní usmála a přimáčkla se víc k Thomasovi, aby pochopila, že dnes určitě ne.
„Nevyhneš se tomu Mary!“ zakřičela za námi Ell a běžela za svým klukem jak, že se to jmenuje? Erik, nebo nějak tak, seznámily se jednou na táboře, kde se Ell stal menší trapas a tak se stala hvězdou tábora, vsadila bych se, že ještě dnes to mají zapsané v nějaké knížce tam.
Vyučování dneska uběhlo překvapivě rychle a dobrá nálada mě nepřešla ani při písemce, no bylo to docela lehký, když sedíte vedle největšího šprta na škole, který k vám vzhlíží jako k… ani nevím. Na obědě to nebylo zas tak úžasný ale ušlo to, dnes jsme měli jen nějaký salát protože po tom co se kuchařka vrátila z Evropy, kde byla na návštěvě u příbuzných si musela popovídat s kolegyněmi, takže se vsadím, že začaly dělat oběd až hodinu před zvoněním, kdy přicházely první lidé.
Po škole jsme jeli s Thomasem ke mně domů, kde jsme se učily a učily a tak dále a tak dále myslím, že dál to rozebírat nebudu přeci jen to není nejslušnější.
EllSteelm
(Ellshoult, 5. 11. 2019 6:16)